Reaktivace opevnění 2010

O víkendu 25. - 26. září na pozvání přátel z Bunkru KS-5 navštívil klub MG již podruhé Linii těžkého opevnení v Orlických horách. Tým MG měl na programu předvést pro širokou veřejnost reaktivaci opevnění vojsky ČSLA. V neděli pak proběhl výstup na Kralický sněžník.

Pátek večer: Zatímco v pátek ve 20:00 večer většina populace zapíná televizi na sledování večerního filmu či zabavného pořadu, my členové MG jsme nakládali UAZ 452-T2 a ještě v uniformách současné armády jsme vyrazili směr bunkr KS5 v Orlických horách vzdálený od naší klubovny 160 km. V ruském stroji nás jelo sedm, jmenovitě: No.55, Majkl, Venca, Ondra (náš fotograf), Leoš, Mlaďas a já. Cestou nás čekaly dvě zastávky. První, abychom vyzvedli uniformy vz. 60 takzvané jehličky. Poté jsme vyrazili směr Vysoké Mýto, kde na nás již čekal Kojot z paitballového týmu Forest s druhým UAZem v sanitní verzi. Dál již jsme oběma vozy vyrazili směr bunkr KS5 u města Králíky. Poslední úsek cesty dlouhý cca 1 km vedoucí po polní cestě jsme urazili již v pohotovosti se zhasnutými světly. Náš dlouho očekávaný cíl cesty se před námi objevil ve 4 hodiny ráno. Na sobotu ráno nás čekala reaktivace opevnění. Od místního klubu vojenské historiie jsme dostali na starost objekt lehkého opevnění vz. 37-A tzv. "Řopík". U řopíku jsme zbudovali provizorní tábor, kde jsme podle již připraveného pořadí postavili hlídky a zbytek jednotky s uložil ke spánku. Většina z mužstva nalezla útočiště v sanitě, kde se v pohodlí vyspí pět jedinců, já jsem si udělal pohodlí v našem řopíku.

Sobota: V sobotu ráno jsem se probudil na akorát na ranní budíček. Na nástupu nám byl sdělen denní plán a po krátké rozcvičce, kterou tvořil běh k sousednímu řopíku, jsme se již všichni chystali do uniforem vz. 60 a připravovali si výstroj a výzbroj podle předem určených funkcí. Jeník: velitel skupiny, Majkl: střelec, Kojot: střelec-pomocník kulomečíka, Venca: střelec-radista, Leoš: lehký raketomečík, Mlaďas: kulomečík, Já: střelec-zdravotník. Po úpravě výstroje následovala příprava řopíku čítající zprovoznění periskopu a osazení střílny resp. lafety univerzálním kulometem UK-59 a samozřejmě zapálením petrolejového světla. Dále pak příprava UAZe 452-T2 do pozorovací pozice, zamaskováním maskovací sítí a přípravy periskopu. Nedlouho nato již začali přichazet první návštěvníci. Zatímco hlavní program byl samozřejmě pěchotní srub KS-5 kde se lidé dozvěděli především o budování opevnění ve 30. letech 20. století proti nacistickému Německu. V našem řopíku se lidé dozvěděli něco málo o Reaktivaci opevnění prováděné Československou lidovou armádou v jižních Čechách probíhající především v 50. letech 20. století. Vše bylo spojeno s ukázkou takto reaktivovaného řopíku. Jako nádherná kulisa, která dokreslovala obraz do reálu, byl zbytek mužstva MG, který prováděl vlastní činnost, odpočinek, vaření jídla, stráž na hlídce atd. Ukázka probíhala do pozdních odpoledních hodin. Po posledním návštěvníkovi byl řopík uzavřen a veškeré vybavení sloužící na ukázku pro veřejnost vráceno do srubu KS5. Po večerním debrífingu jsme se sešli u ohniště s lidmi z KS5. Po menší rozpravě a ukázce pěchotního srubu jsme se vydali opět do svého tábora, kde jsme se uložili ke spánku.

Neděle: Program začínal již brzy z rána a to přesně ve 2 hodiny v noci, kdy po zbalení všech našich věcí, jsme se oblečeni již opět do uniformy vz. 95 v druhém uazu vydali směr Kralický sněžník. Již při opouštění našeho tábora začal mírný zato nepřetržitý déšť. Když jsme opouštěli uaze na parkovišti, které je nedaleko Kralického sněžníku, byli jsme přesvěčeni, že výstup bude snažší oproti výstupu v zimě a že na vrcholu, který bude nad mrakama bude hezké počasí. Naše skupina vyrazila po žluté směr vrchol. Jako tradici započatou v zimě naším týmem měl Kojot, jako zástupce týmu Forest u sebe týmovou vlajku. Ačkoliv byl výstup opravdu o poznání snažší než jaký jsme podnikli v zimě, nepřetržitý déšť si začal vybírat svoji daň a to především na morálce. Přesto všechno nikdo nepolevoval ve svém usilí tento kopec opět zdolat. Jediná komplikace byla tma, která komplikovala orientaci v terénu. Po zdolání výškové kóty 1000 m n. m. se naše skupina rozdělila na dva oddíly, které směřovali k vrcholu. První skupina ve složení Majkl, Kojot, Ondra, Já jsme vyrazili cestě, která pokračovala na vrchol, později jsme u horské chaty zatočili na vrstevnici a poslední stoupání jsme museli zdolat lavinovým údolím, které v zimě představuje silné nebezpečí, nicmeně byl podzim a po sněhu ani vidu ani slechu. Druhá skupina ve složení Jeník, Venca, Leoš, Mlaďas postupovali na vrchol stále po žluté. Jako první jsme na vrchol dorazili s naší skupinou. Již pod vrcholem jsme doznali zklamání, že na vrcholu se s příjemným počasím asi neshledáme. To, co nás čekalo nahoře bylo příšerné. Jako v zimě, nás přivítal vrchol Kralického sněžníku ohromně silným větrem doprovazeným silným deštěm, po pěti minutách na vrcholu, jsem měl na sobě více vody než za celý den. Proto jsme se vydali pod vrchol, kde byly příjemnější podmínky na čekaní na zbytek skupiny. Po asi 20 minutách nás dohnal zbytek a my se vydali na druhý výstup na Kralický sněžník, kde déšť a vítr ukončil existenci zbytku suchého oblečení na našich tělech. Přesto, že jsme již neměli jediný suchý bod na těle, sestup zpět na parkoviště byl pod velice dobrou naladou celé skupiny. Kojot splnil své poslání a na vrcholu byl vyfocen s vlajkou Forestů. My jsme zabíjeli čas při pochodu klabosením o všem možném. Netrvalo dlouho a již jsme všichni seděli v uazu a jeli na zpět k srubu KS5, kde jsme se převlíkli do jediného suchého oblečení, které jsme měli, tudíž si většina lidí opět oblékla historickou uniformu ČSLA. Po ohřátí u ohně a snězní něčeho teplého jsme se vydali směr vojenské muzeum Králíky. Cele muzeum bylo zajímavě zbudované nicmeně naše znalé oko jen tak něco nepotěší. Byl to Jeník, kdo si například první všiml, že lidé v muzeu postavily vojenský stan naruby. Mě osobně nejvíce mrzelo, že popisky k jednotlivým částem techniky byly jednoduché, krom základního označení jako třeba T-55, UAZ462, Sa-58 se z nich nedala vyčíst žádná důležitější informace. Nicméně nás během prohlídky potěšil unikatní vzorek Vojenského mobilního velitekského krytu s tahačem upraveným z tatry 815 Tento unikatní ukryt byl postaven v několika kusech a měl poskytnout úkryt v případě výbuchu jaderné zbraně a v případě použití by byl častečně zakopán do země. Kryt se dal spojit s ostatními kryty stejného typu. V případě, že by osádka musela kryt opustit a kryt by byl zahrabán, byl kryt vybaven čtyřmi hydraulickými písty, které by ho vysunuly na povrch. Kryt nebyl nikdy testován v přímém zásahu jaderné zbraně, proto bylo vše jen teoretické, což je i důvod, proč jich bylo vyrobeno jen pár kusů. Po prohlídce muzea jsme se již vydali domů ve Vysokém Mýtě nás opět opustil Kojot se svým uazem a my pokračovali sami. Většina lidí během cesty usnula. Snad jen krom obou řidičů, kteří se během cesty prostřídali.

Fotky z akce si můžete prohlédnout zde

Report o zimním dobití Kralického sněžníku naleznete na těchto stránkách v archívu zde

Sepsal Kanec